Pavel Opl, tricyklista

Narodil jsem se na Štědrý den roku 1985 společně s bratrem Petrem. Petr zemřel tři dny po porodu. Narodili jsme se hodně brzy, a proto jsem byl dva měsíce v inkubátoru. Neuměl jsem si vytvořit teplo a dávali mi také kyslík. Později jsem se dozvěděl, že podle doktorů jsem měl krvácení do mozku. Když jsem přibral půl kila a dostal se na dvě kila, byly mi dva měsíce a máma si mě mohla odvézt domů.

Od narození jsem byl v péči u paní doktorky Pětové na Karlově náměstí. Asi v jednom roce se mnou začala máma cvičit reflexní nebo takzvané Vojtovo cvičení. Moc se o něm nemluvilo, jelikož ho vymyslel MUDr. Vojta, který byl asi báječný člověk, ale emigroval do Německa. Přesto se našlo dost lidí, kteří se od doktora Vojty učili a učili cvičení také naše rodiče. Máma mě vzala i k několika léčitelům, nejvíce si pamatuji na pana Paseku, u kterého jsme několikrát strávili i celý týden. Ve třech letech jsem jel s mámou do lázní do Teplic, kde v té době dělal primáře MUDr. Novotný. I ten patřil k lidem, jež máma hodně chválila. Do Teplic jsem jezdil až do svých šesti let, a teprve tam se máma dozvěděla mou diagnózu. Nechtěla tomu uvěřit. Stále si myslela, že jsem opožděný, jak jí v Praze tři roky tvrdili. Má diagnóza je DMO – dětská mozková obrna.

Na nohy jsem se postavil s oporou asi v šesti letech, jinak jsem stále jezdil v kočárku. Docházeli jsme na rehabilitaci do Motola, kde se mnou cvičila Kateřina Pinkavová-Horáková a podle mojí mámy cvičila velmi dobře. Ale já jsem v té době nevěděl, že mi chtějí pomoci a dost mě to bolelo, tak jsem řval a děsně se bránil a Kateřina říkala, že horší dítě na cvičení ještě neměla a byla ze mě vyčerpaná. V osmi letech jsem nastoupil do školy při Jedličkově ústavu. Také jsme se pokusili o integraci do běžné školy v Košířích. Máma mě dva roky nosila do třídy ve třetím patře a po skončení vyučování mě zase odnášela ze třídy domů. Na obědy jsem nechodil, jelikož jídelna byla v jiné budově, a tak to nešlo. Když jsme šli k zubaři nebo i na výlet, musela přijít máma a nosit mě. Proto jsme se vrátil do Jedličkova ústavu, kde jsem dokončil 9. třídu. Nebylo to jednoduché, neboť jsem dyslektik a dyskalkulik.

Už na základní škole mi máma koupila tříkolku Lopeda a já začal pomalu jezdit. Také jsem chodil plavat na Strahov k Honzovi Nevrklovi a díky němu jsem dost dobrý plavec. Ale tříkolka vyhrála na celé čáře, začal jsem se jí hodně věnovat, a vůbec trénovat, cvičit a dělat vše, co patří k mé oblíbené cyklistice. Také jsem objevil Lance Armstronga. Zaujal mě jeho život, jeho vůle překonávat překážky. Stal se mým vzorem, velmi mi pomáhá a žene mě dopředu.

Za pomoci sportovního klubu JÚ a Pavla Martínka jsem se začal cyklistice opravdu intenzivně věnovat. Velmi mi pomáhá i Pavel Hřebík, se kterým jsem se seznámil na silnici, když jsem měl poruchu na závodní tříkolce, tehdy zapůjčené od Pavla Martínka. Z Pavla Hřebíka se stal můj kamarád mechanik, který mi „na koleně“ sestavil novou závodní tříkolku. Začal jsem jezdit na cyklistické závody jak pro handicapované, tak pro zdravé cyklisty. Moje životní krédo je „I S HANDICAPEM SE DÁ VÍTĚZIT“. Začal jsem hledat lidi, kteří by mi pomáhali zvýšit si fyzickou kondici, jež potřebuji nejen na závody, ale i ke splnění svého celoživotního snu. Je jím projetí nejslavnějšího a nejobtížnějšího závodu profesionálů Tour de France. Tento závod 7 x vyhrál můj životní motor Lance Armstrong. V současné době mi pomáhá i pan Víšek, kterého jsem oslovil v jeho obchodě Kola-Víšek. Díky němu a pomoci dalších lidí je vyrobena nová tříkolka. Výroba vyjde na 77 000,- Kč, ale cena se může překročit i 250 000,- Kč. Proto stále hledám lidi, kteří by mi pomohli splnit můj velký sen – projet trasu Tour de France.